Karel Klostermann jako spisovatel zániku staré Šumavy Karel Klostermann je znovu a znovu, i sto let po své smrti, citován jako muž, který popsal zánik staré Šumavy. Zánik lesů, ale i lidu, který tady žil. Nedá se předpokládat, že by byl skutečným znalcem lesnictví a nebo se opíral o data o společenské a hospodářské proměně území. Přesto však pravděpodobně něco významného vystihl. V době jeho života vymřelo velké množství volně žijících zvířat na Šumavě. Zalesněná krajina, která se zde formovala po tisíce let, byla nadměrnou těžbou dřeva a pastevectvím rozvrácena tak, že její obnova (pokud vůbec bude možná) je skutečně otázkou stovek (možná tisíců) let. Kultura, která mu byla na Šumavě nejbližší, odcházela.

Zřejmě jste v poslední době zaregistrovali výrok premiéra Fialy o tom, že Česko se v příštích letech má stát křižovatkou Evropy. Po doslovné interpretaci této metafory se záhy povozil kdekdo - internetoví komici, politologové, Alarm i Andrej Babiš. Podle mne nejvýstižneji pojmenoval bídu této vize Standa Biler v Alarmu, když napsal, že ten plán je fajn, pokud je naší vizí provoz motorestu, benzinky nebo prodej brambor u cesty „protože právě k tomu se taková křižovatka hodí“.

Turistické objevování Šumavy má silné kořeny v romantické perspektivě estetického okouzlení krajinou. Tento trend se začal objevovat počátkem ještě stále racionalistického 18. století a naplno se v našich končinách rozvinul ve století devatenáctém. Obdiv k „divoké“ a „původní“ přírodě byl inspirací pro občasné výpravy - než přerostl v masový turismus tak, jak ho známe dnes.