PROČ KAREL KLOSTERMANN?

Způsob poznání Karla Klostermanna
Karel Klostermann se opírá o vlastní pozorování, o bezprostřední znalost prostředí, ale myslím, že je potřeba říct, že i o vlastní “vcítění”. Klostermann se nechová jako publicista, jako objektivní pozorovatel, který sbírá fakta, shromažďuje informace, ověřuje si je. Klostermann nepřichází k Šumavě „zvenku”, ale „zevnitř”. Klostermann se často opírá o to, co tu prožil - v dětství, během prázdnin, ve stavu vytržení ze svého městského (civilizovaného) života. Karel Klostermann je beletrista. Na to je důležité, když se k němu dnes formou citací vztahujeme, nezapomínat. V mnoha věcech nebyl přesný, mnohdy opomněl fakta, která by byla podstatná zmínit. (Možná že je neznal, nemohl znát.) Pro člověka, který píše prózu, je přijatelné (vlastně se to od něj i očekává), že aby zachytil něco podstatného (o kultuře, o civilizaci, o světě), něco, co se obtížně říká jazykem rácia, používá nejen metody objektivního posuzování, racionální úvahy, ale i vcítění, představivost, asociativní myšlení - metody, které mají blíž k prožívání mystika než metodám vědce. Co to tedy je, co se snažil zachytit a proč může být inspirativní ho dnes stále ještě číst?

Odcházející kultura
Zdá se mi, jako by ve svých románech a povídkách usiloval zachytit něco tak neurčitého, jako je zánik určitého způsobu života tohoto úzkého pruhu země, který je jasně oddělený od měkčí krajiny jak na bavorské, tak na české straně.

Jakýmsi „pravzorem”, archetypem obyvatele Šumavy, který je Karlu Klostermannovi nejvíc drahý, je Rankl Sepp - skutečná postava Klostermannovy doby, šumavský obr, který se narodil, vyrostl a většinu svého života strávil na Ranklovské pláni mezi Zhůřím a Horskou Kvildou - na jednom z nejnehostinnějších míst Šumavy, kde se v podstatě nedá nic pěstovat a lidé se tu po generace živili pastvou a prodejem dobytka, symbiózou s lesem a Rankl Sepp i jako povozník. Život zde byl mimořádně tvrdý a lidé tu dokázali přežívat jen díky absolutnímu respektování krajiny a jejích zákonů. Jsem přesvědčená, že nalézt toho skutečného Šumavana, je možné buď v popisech jeho prožitků prázdnin, vzpomínek jeho otce a nebo právě v postavě Rankla Seppa. Tihle lidé žijí hluboko v lesích a nemají žádnou velkou moc: nevlastní velká stáda dobytka, pily a nebo velké statky. Tihle lidé pasou krávy, pracují pro vrchnost v lese, přivydělávají si prací svých rukou a svými životními potřebami jsou přímo závislí na krajině. Vědí, kdy je čas sbírat lesní plody, čas pást, čas dělat zásoby, čas se přikrčit a schoulit se k zimnímu spánku, podobně jako třeba medvěd. Vědí, že když tento zákon času nebudou respektovat, nepřežijí. Vědí, jak se pohybovat v krajině, v přírodě. Vědí, že jsou vůči krajině a jejím proměnám slabí a každému z nich se může přihodit, že bude bezmocný, a proto pomáhají ostatním, když je potřeba, jsou pokorní a věří v to, co je přesahuje. Nejsou vzdělaní, ale mají silnou etiku (diktovanou potřebou přežití v této krajině) a často určitou moudrost - instinktivnost chcete-li. Dalo by se tomu říct inteligence lesa. V literatuře té doby se dá najít paralela v literatuře oslavující divocha - přírodního člověka - jako tvořil Karel May a nebo Jack London. Karel Klostermann nachází svého vznešeného divocha přímo ve střední Evropě, u nás.

Karel Klostermann ví, že tahle kultura nemůže přežít dlouho. Vidí migraci na Šumavu, zánik přírodního prostředí, průnik civilizace do odlehlých končin. Karel Klostermann ví, že industriální epocha nepotřebuje člověka s instinktivní moudrostí. Industriální epocha potřebuje člověka pokorného, ale takového, který se spoléhá na lidský systém okolo něj, který poslouchá víc ten systém (vytvořený člověkem), než přírodu. Industriální epocha potřebuje člověka pokorného před lidským řádem, nepotřebuje divocha, byť Karel Klostermann připomíná, že jeho kultura je možná důstojnější než kultura fabrik a generování zisku. A tak alespoň zpívá jeho pohřební píseň - aby se na něj nezapomnělo, aby se neztratilo to, co je mu drahé.

Proč ho číst?
Karel Klostermann jako by se nadechl na Šumavě, mezi honáky v lesích, v kraji svých předků něčeho zásadního, něčeho životodárného. Jako by se tam spojil se základní látkou svého bytí. Jsem přesvědčená, že je to přesně to, proč stále na Šumavu proudí davy lidí: že tu hledají přesně to samé - něco, co by se dalo popsat jako plynutí s krajinou, prožitek toho být součástí nepoškozené krajiny. Dnešní turista má k prožitku toho zásadního mnohem dál, než mohl mít Klostermann, nicméně i přesto stále platí, že naše tělo, naše psychika byla evolučně vyvinuta v přírodním prostředí (u nás právě v krajině lesů) a je mu přizpůsobena (stále ještě mnohem víc než je přizpůsobena životu ve městech a ve světě stvořeném člověkem). Dokud jsme z masa a kostí, dokud ještě fungujeme - ne jako stroje - ale jako živé bytosti, nemůžeme jinak.

Karel Klostermann nejen že toto prostředí ve svých textech (ve formě přírodní lyriky, popisů lesů, slatí, počasí, apod.) zpřítomňuje, ale pozorným čtenářům pootevírá i staré vědění, jak v něm žít. (To samozřejmě není přímo aplikovatelné, nicméně může posloužit jako průvodce na hledání cesty  zpátky k přímému bytí v přírodě). Kromě toho ukazuje kriticky, jak se člověk od přirozeného prostředí odděluje, jak si ho podmaňuje, jak ho využívá, zneužívá a jak v důsledku toho trpí - to reflektuje zejména sociální rozměr jeho románů. Téma vzdalování se od přírody, přečerpávání přirozených zdrojů a jeho dopady, jak na přírodu, tak na nás, jsou stále aktuální. Karel Klostermann byl učitel. Učitelé předávají vědění a myslím - i když je to jen má interpretace a důvodů, proč psal a vydával, bylo asi vícero a dnes už je těžké rozklíčovat, který střípek měl pro něj jako cenu - že jedním z těch střípků byl i ten, že chtěl předávat vědění: v případě šumavských próz vědění, které tady načerpal.

Budiž expozice Domu Karla Klostermanna mapou, která vám pomůže zorientovat se v jeho díle, v tom, z čeho čerpal, o čem psal - v učení Šumavy.