Ten, co rozuměl Šumavě

Jak rod z otcovy, tak matčiny strany přichází na Šumavu v 17. století ze západní Evropy,  nicméně Karel Klostermann se na Šumavě nenarodil a většinu svého života tu ani nežil. Přesto Šumavu miloval: strávil tu mnohá léta svého dospívání, zas a znova sem jezdil. Poznal ji jako prostor své svobody, dobrodružství. Poznal ji ze vzpomínek svého otce.

Jazykem Šumavy té doby, stejně jako mateřským jazykem obou rodičů Karla Klostermanna a jeho, byla němčina. Když ale Klostermann napsal svůj první román - Ze světa lesních samot - česky, dostavil se obrovský úspěch. Vytvořil most mezi českými čtenáři a životem v německy mluvících oblastech na Šumavě, který se pro ně - díky líčení divoké přírody, specifického způsobu života a dobrodružným zápletkám - mohl jevit exotický.

Co se snažil zachytit

Karel Klostermann ve svých románech a povídkách usiloval zachtit něco tak těžko popsatelného, jako je zánik určitého způsobu života úzkého pruhu země, jasně odděleného od měkčí krajiny jak na bavorské straně, ta na české straně - zánik kultury horských sedláků, kte kterým jeho otec - kulutry opírajícíc se o etiku svázanou s životem v lesích, svázanou s ručitou instinktivní moudrostí. Dalo by se tomu říct inteligence lesa.

Karel Klostermann věděl, že ve 20. století tahle kultura nemohla přežit dlouho. Byl svědkem ničení přírodního prostředí, průniku civilizace do odlehlých končin, z rychlujícíc kolonializace krajiny.
‍

Proč Klostermanna stále ještě číst

Ve Starých pověstech českých, ve svém nejslavnějším a nečtenějším díle, Klostermannův současník, Alois Jirásek popisuje obraz české vlasti - jako divočinu utvářenou zejména lesem. Stejný obraz své země neseme ve svém podvědomí my ve středu Evropy všichni. Je to středoevropský společný kód, který podvědomě potřebujeme někdy znovu potvrdit.

Karel Klostermann popisuje Šumavu stejným způsobem - pro české publikum.

Klostermannův ráj

České země umírá: stejně jako se v jeho době uzavírala historie něklika set let německého osídlení Čech, stejně jako mizely pralesy, jako vymírala zvířata a jako se pomalu vytrácela kultura jeho předků žijících v těsném sepětí s drsnou přírodou.

Smrt, odcházení starého světa je jádrem Klostermannova šumavského mýtu. Odcházení  divokého nádherného světa, v němž přesto nechybí řád. Klostermannova umírající Šumava je tváří původního ráje - dětského věku lidství - z nějž jsme vyhnáni.

Proto Karla Klostermanna ještě stále čteme?

Protože vznešená krása smrti a umírání, nostalgie po ztraceném ráji, je ve většině z nás, kdo jsme už něco drahého ztratili: dětství, mládí, milovaného člověka, domov, víru, že se vše v dobré obrátí. Proto potřebujeme literaturu, abychom mohli strach a děs z konce, který se snažíme vytlačit do podvědomí, prožít, pochopit a opustit.