KAREL KLOSTERMANN JAKO JEDEN Z PRVNÍCH ČESKÝCH ‚‚SPONTÁNNÍCH TURISTICKÝCH KURÁTORŮ” ŠUMAVY

Prostředníky mezi literárně orientovanou městskou středostavovskou populací a „světem lesních samot“ byli typicky místní intelektuálové - Češi i Němci - často učitelé a lékaři, kteří ve svých většinou časopisecky publikovaných textech líčili jednak krajinné a přírodní artefakty a jednak „život lidu“. Někteří tak činili s téměř etnografickou důsledností a plasticitou (a často v zájmu vypjatě národní/národnostní agendy), jiní spíše skicovitě a v zájmu čtivosti. Karel Klostermann byl někde ve středu tohoto spektra. Pro české publikum poslední třetiny 19. století a počátku 20. století byl „šumavským vypravěčem č. 1“.

Evokativnost jeho textů a jejich skutečná či sugerovaná fakticita je řadily téměř do žánru destinační reklamy. Jeho často hororové historky o místních pytlácích, dřevařích a horalech se odehrávají v dramatických kulisách neprostupného šumavského lesa či věčně doutnajících rašelinišť a bažin. Není těžké představit si Klostermanna jako otce této narativní tradice - v jejíž linii pak nacházíme i takové opusy, jako je třeba  Král Šumavy.

Lidé z měst, toužící objevit tuto „strašlivou tvář lesa“ (Klostermann), jsou i častými postavami Klostermannových vyprávění. Přijíždějí na voze, špatně vystrojeni a jsou většinou zprvu nadšeni pro dobrodružství, později proklínají neprostupný terén, mizerné počasí a svého průvodce. Klostermann však i tyto turistické nezdary umí ve svých textech využít ve prospěch sugestivního líčení horské krajiny.

České nadšení pro pěší turistiku je dobře známý fakt. Značení turistických tras v Čechách a na Slovensku patří k nejlepším na světě. Opravdové fyzické putování, pobyt v lese či spaní pod širákem jsou však jen částí našeho vztahu k přírodě a jsou vyhrazeny spíše menší části populace. Většina z nás se spíše najde v archetypu dědy Homolky, který v kongeniálním podání Josefa Šebánka deklamuje „já tě řeknu - příroda, to je chrám, to je málo platný“, ale do „přírody“ se podívá jen příležitostně.

Klostermannova „narativní příroda“ je pro nás přinejmenším stejně důležitá, jako ta předmětná - a možná i důležitější - stejně jako pro dědu Homolku je pro nás důležitější jeji vize než její skutečnost s mravenci, bahnem a stoupáním.

Příroda v naší imaginaci představuje území jinakosti, teritorium, kde snad leží legendární objet petit a, věčně nedosažitelný předmět naší touhy. Klostermann to chápe a velmi účinně ve svých textech mixuje strategie přibližování a oddalování: Šumavská příroda je tu zabydlená dramatickými a jímavými lidskými příběhy, tu zas člověka vylučuje ve své „děsivé kráse“. Klostermannovy povídky a novely se staly hity programu nakladatelství J. R. Vilímek na přelomu 19. a 20. století (například vedle knih Karla Maye nebo Julese Verna, které Vilímek rovněž v té době vydával) a do značné míry formovaly vnímání Šumavy jako geografického i kulturního teritoria, kde si v té době silně rostoucí český živel mohl „odžít“ svoje formativní touhy po „kořenech“ - a současně nepředstavoval přímou konfrontaci s elementem německým. Klostermann byl kromě talentovaného vypravěče a „kurátora přírody“ také proponentem česko-německého soužití na bázi zemského patriotismu. Sdílená zkušenost prostředí byla pro něj nezrušitelným poutem a vylučovala konfrontaci na národnostní bázi.

I z tohoto důvodu je tradice klostermannovského „přirodního kurátorství“ pro nás inspirací i dnes. Pokud hledáme udržitelné formy rozvoje přírodních území, která jsou současně exponovanými turistickými destinacemi, potřebujeme si osvojit celostní přístup. Ten neredukuje krajinu na kulisy sportovního výkonu (v zimě lyžařského, v létě cyklistického) nebo na „kolébku národa“, ale chápe ji jako amalgám míst, přírodních a společenských artefaktů, fauny, flóry, ale také představivosti, emocí a příběhů. V tomto smyslu je pro rozvoj turismu návrat ke Klostermannovi cestou kupředu.