ČESKO NEPOTŘEBUJE BÝT KŘIŽOVATKOU, ALE LESEM

Vím, že profesor Fiala to takto úplně nemyslel - akorát volil (jako už mnohokrát předtím) nevhodná slova náhodně vytažená z jeho notně zaprášeného akademického slovníku klišé. Co má tedy být v nabídce naší křižovatky? Ve zkratce: lithium na megabaterie proudící z megatovárny, blíže nespecifikovaný rozvoj AI, skvělá infrastruktura, společnost vzdělanosti, efektivní stát. Jisté je zatím pouze lithium v zemi, ostatní je ve hvězdách. Infrastruktura je antikvární a její obnova je v českých podmínkách zdánlivě sysifovským údělem. AI se u nás zřejmě rozumí chytřejší boti na Alze, statutu společnosti vzdělanosti máme magicky dosáhnout každoročním škrtáním rozpočtu školství a efektivním státem rozumíme rušení úřadů umístěním informační tabule „Neklepat - Zrušeno!“

Tváří tvář naprosté a zjevné nepoužitelnosti této vize navrhuji vizi jinou - věřím, že mnohem dosažitelnější, srozumitelnější a konec konců i užitečnější.

Česko se v ní nestane křižovatkou, ale lesem.

Proč je tato vize mnohem lepší, než vize Petra Fialy? Nabízím hned několik důvodů:

Les je oproti křižovatce místo, kde je nám dobře. Vize, zejména ty „velké“, „vládní“ nebo „dlouhodobé“ obvykle vůbec nepracují s tím, jak se v nich cítíme. Proto nám také většinou nepadnou. Jsem z generace, která pamatuje vizi „budování rozvinuté socialistické společnosti“. Ta vybledla okamžitě po vstupu do prodejny Tuzexu, kde byla nádherně cítit čokoláda Milka a holandský dýmkový tabák. 

Vůni lesa, filigránu mechu a akustickým plochám šumících korun a praskajících větví prostě nemůže konkurovat rozpálený beton a asfalt křižovatky, její zápach a celková neobyvatelnost. 

Les je oproti křižovatce pestrý a produktivní ekosystém. 

Křižovatka je utilitaristický koncept křížení cest a má smysl pouze v tom rozsahu, v jakém umožňuje své vlastní hladké míjení. Čím rychleji máme křižovatku za sebou, tím lépe splnila svůj účel. Křižovatka může být produktivní v jakémsi vedlejším ohledu (viz motorest, prodej brambor/borůvek u cesty). 

Metafora lesa nabízí možnost pochopit, že míjením a projížděním se ničeho nedosahuje a že naopak pomalu narůstající a na místě zůstávající diverzita je nejspolehlivějším motorem růstu.

Les nás oproti křižovatce zlepšuje jako lidské bytosti. Jsme obyvateli antropocénu a na planetě prakticky nezůstávají místa, která by nebyla výrazně poznamenána lidskou aktivitou. Les nám však oproti křižovatce daleko lépe připomíná, že naše antropocénní životy jsou pořád negociací s jinými složkami živé přírody - a nikoliv jen s proudy aut případně vagonů. Jsem veskrze městský člověk a v devadesáti případech ze sta bych dal přednost večeru v kavárně před večerem u ohně. Také ale vím, že moje „stávání se člověkem“ se téměř vždy odehrávalo mimo mou zónu komfortu a často „ve chřtánu přírody“ (záměrně nevolím běžné „lůno přírody“, protože pro mne osobně příroda nikdy neevokovala bezpečné spočinutí), na výletech do hor s prarodiči - vášnivými turisty, ve „vyjednávání s duchy lesa“. A pokud to nebylo v přírodě in situ, bylo to v přírodě literární - kterou dodnes považuji za nejpůsobivější kulisy lidského příběhu.

Les oproti křižovatce rozvíjí imaginaci. Toto je nejpádnější argument ve prospěch lesa. Pokud pořád slýcháme, že máme zde v Čechách přejít přes řeku zapomnění do „lepších zítřků“ prostřednictvím „znalostní ekonomiky“ a „inovací“, potom se nejdříve musíme ujistit, že máme bohatá ložiska imaginace. Les (a krajina) je v tomto ohledu obnovitelným zdrojem číslo 1.

Ve jménu památky Karla Klostermanna, který z Šumavy a lesa obecně pro celé generace Čechů udělal nejen atraktivní turistickou destinaci, ale především hlubokou studnu imaginace, navrhuji, aby vláda aktualizovala svou vizi a vyhlásila za prioritní českou ambici stát se hlavním evropským lesem!